Opět se ocitáme na Piku. Před pár dny jsme jej projely a teď nás čeká už jen jeden úkol – výstup na nejvyšší vrchol Azor a taky Portugalska, 2351m vysokou sopku Pico (jo, jmenuje se stejně jako celý ostrov). Navíc všechny vrcholky se v portugalštině nazývají Pico, takže Pico je vlastně Pico Pico na ostrově Pico. No, a tam tedy hodláme vylézt.

Den čtrnáctý – čtvrtek 5.7.

Čtvrteční ráno a „nějaké mraky“

Ostrovy tvoří pomyslný řetězec Faial, Pico, São Jorge. Protože máme letenky tam i zpět z Faialu, nacházíme se teď na cestě zpět v opačném sledu – São Jorge, Pico a Faial. Už když jsme byly na Piku poprvé, toužily jsme vylézt na 2351 m vysokou dominantu ostrova – vulkán stejnojmenného názvu. Čekaly jsme jen na dokonalé počasí – oblohu bez mráčku. Bláhové očekávání v místě, o kterém se říká, že se tu „tvoří počasí“. Připadalo nám, že Azory jsou továrnou na mraky, které se tu vždy ráno zrodí a poté pomalu putují do širého světa. Skoro každé ráno jsme se proto budily do zamračeného dne, aniž bychom měly jistotu, že se to během dne vybere. Jedinou jakžtak jistotou bylo, že mezi osmou a devátou večerní bylo nejjasněji, což nám ale už k ničemu nebylo. A tak jsme den po dni znova a znova odkládaly výšlap na vrchol. Teď máme před sebou poslední den a už nemáme možnost volby (naštěstí).

Sopka Pico

Foto: Před setměním většina mraků vždy ustoupila a sopka Pico se ukázala v celé své ženské kráse.

Ano, i tohle ráno jdeme nejprve do turistických informací zeptat se na počasí, přestože víme předem, jakou odpověď dostaneme. Paní informátorka je zjevně nadšená, že jsme opět na Piku! Ani tentokrát nám však přes veškerou projevenou snahu neporadí. Otočí na nás velký počítačový monitor s grafy a šifrovanými obrázky jakéhosi portálu o počasí. Jako již mnohokrát předtím, ani tentokrát nejsme schopny šifry rozluštit, a tak nám sděluje, že nějaké mraky asi budou.

Termín „nějaké mraky“ může znamenat leccos, a dnes třeba i kompletně zataženou oblohu. Přemýšlet, jestli se to přes den vylepší nemá cenu. Vyrážíme za každou cenu!

Potupný dopravní prostředek

Potřebujeme se co nejrychleji dostat k základnímu táboru, odkud se vyráží na výšlap. Jedná se o stejnou silnici, která nás zradila při cestě k Furna de Frei Matias (celé dopoledne nic nejelo), a proto upouštíme od riskování a volíme potupnou variantu, za kterou by se každý pořádný cestovatel a stopař měl styděl – taxík.

Na druhou stranu ale i v tom shledáváme nějaké to pozitivum – alespoň pro jednou přispíváme místní ekonomice více než pouhých pár Euro. Dvacka, kterou za jízdu pro dvě utratíme, je jeden z největších obnosů, který jsme tady na Azorech najednou vysolily. V podobné výši byly už jen asi dvě večeře v místních restauracích a taška suvenýrů, kterou jsem si odvezla ze São Jorge.

Mlha přede mnou, mlha za mnou…

Jedeme tedy do pustiny pod horou Pico. Výstup začíná až v příjemných 1200 metrech nad mořem a je možné ho díky tomu zvládnout za jeden den tam i nazpátek. Vyjíždíme z Madaleny a ocitáme se na rovnorovné silnici, po které jsme šly asi před týdnem (viz. třetí díl cestopisu). Za pár minut odbočujeme na asfaltku vedoucí k základnímu táboru na Pico a já tuším že je zle. Počasí je čím dál tím horší a mlha se zhušťuje. Vlastně to není mlha, ale mraky. Přemýšlíme, jestli to rovnou neobrátíme nazpátek.

Mlha – mrak

Výstup na Pico není úplně snadný. Nahoru nevede žádná pohodlná stezka, ale jen příkrá, ostrými kameny posetá kolmice značená patníky. Dokonce se tam před pár lety ztratila nějaká turistka, kterou místní záchranáři nedokázali včas najít, a tak má hora na kontě lidskou oběť. Po téhle nešťastné události se v hojné míře začaly objevovat nabídky průvodcovských služeb. Výstup s průvodcem ovšem není v našem mentálním vzorci zařazen jako pozitivní položka, (v překladu to znamená, že ho zkrátka považujeme za zbabělý a zbytečný). Obtíže při výstupu či sestupu s hory přisuzujeme nezkušenosti a pošetilosti svátečních výletníku.

Tolik se tu toho změnilo od doby, kdy jsem na Piku byla a zdolala ho před sedmi lety. Tehdy nebylo po průvodcích ani vidu ani slechu a proto mě zaráží, že se nyní kolem výšlapu nadělá tolik humbuku.

Tip: Pokud by někdo přeci jen uvažoval o průvodci, jeho jednodenní služby stojí 100 Euro a je v tom zahrnuta i doprava. Pro větší skupiny se to celkem vyplatí, protože ušetří za taxík tam i zpět.

Verdikt

Při pohledu na okolní potemnělou krajinu, kde není vidět ani na deset metrů dopředu váháme, jestli se naší mety nakonec přeci jen nebudeme muset vzdát. Nu což, zeptáme se v základním táboře dobrovolných hasičů a záchranářů, co si o tomhle pošetilém počínání myslí.

Před námi ze z mlhy vynořuje velká a honosná stavba, jakou bych v těchto končinách nečekala. Kam se poděla ta malá stavební buňka s jedním dobrovolníkem, která tu byla před sedmi lety? Místo toho nás vítají v budově, kde mají bar, expozici ke geologii sopky, promítací místnost a prostorné toalety. Holt romantika padla za oběť pokroku a iluzi bezpečnosti. (Nebo bezpečnosti a iluzi pokroku?).

Ještě ve dveřích nás zdraví pan správce. Ptáme se, bez velké naděje na pozitivní odpověď, jestli má vůbec cenu lézt v tomto počasí nahoru. K našemu velkému překvapení a nezměrné radosti odpovídá, že to má velkou cenu. Asi 100 metrů nad námi mraky ustupují a svítí slunce a on se ptá, jestli máme opalovací krém. Světě div se, máme!

Mentální příprava je nezbytná

Posadí nás tedy do promítací místnosti a pouští nám film o bezpečnosti výstupu, za který by se nemuseli stydět ani v Himálaji. Film s názornými ukázkami radí, jak si rozetřít opalovací krém a jaké boty si nazout. Oddychla jsem si. Naštěstí jsem si ráno nevzala ty nové lodičky, co mám ve stanu, ale trekové boty. K našemu zděšení si ovšem Alena oproti doporučení z filmu vzala o 300 ml vody méně, takže se vypravila na záchod vodu si dopustit. Když tak učinila, všimla si nápisu, že voda není pitná. No, pozdě. Znehodnocená byla nejen nová voda, ale i ta původní, neb se obě tekutiny smísily v jedné láhvi. „No tak se cestou po… To je toho…“ nenechala se vyvést z míry.

Vše ostatní máme v doporučené míře a kvalitě, dokonce i 1ks čokoládové energetické tyčinky. To nás uklidní a tak můžeme přistoupit k slavnostnímu podpisu, že za sebe jakožto dospělí a příčetní jedinci přebíráme veškerou zodpovědnost a že se poslušně vrátíme do osmi hodin do večera. Na papíru se musím prohlásit za vůdce naší dvoučlenné skupiny, protože jsem na sebe proflákla, že už jsem jednou na Piku byla.

Správce nám na nástěnné mapě ukazuje trasu, která je značená 45 patníky. Bude fajn si odpočítávat, kolik nám jich zbývá do cíle. Říká, že asi u 17 patníku budeme to nejhorší mít z sebou. Zlatý voči!

Výstup na Pico

Foto: Pico focené z města Sao Roque s naznačenou stezkou, která vede po západní straně svahu a je jedinou schůdnou trasou.

Fakta o výstupu: Výšlap od základny nahoru měří 3,5 km s celkovým převýšením 1100 výškových metrů, což znamená, že cesta je velmi strmá. Základna, odkud turisti vycházejí je tedy ve výšce zhruba 1200 metrů nad mořem. Cesta nahoru by měla trvat 3 hodiny. Na hlavní kráter vede pomyslná stezka značená 45 sloupky, poté všechny čeká ještě malé překvapení – Piquinho, ale o tom až za chvíli.

Všechny formality jsou splněny a my jsme doslova vypuštěny do reality. Správce nám mává na cestu a přeje hodně štěstí. Dveře vedou na dlouhé schodiště topící se stále ještě v mlze-mraku. Připadám si jak v nějaké televizní reality show. Z teplého a světlého domu jsme vypuštěny ven. Ocitáme se na Stopě Xapatanu a jdeme si vybojovat svůj milion dolarů.

První metry, první rekord

Vyrážíme plny energie na ještě viditelnou a vyšlapanou hliněnou stezku vedoucí mezi nízkým vřesem. Po sto metrech skutečně mraky začínají řídnout a slunce pěkně pálit. Máme z toho radost. Kdo by to byl řekl, že je to vůbec možné. Jednu chvíli je tma jak za polární noci a pár minut nato už pálí slunce a obloha je bez mráčku. V tuhle chvíli ještě máme sílu filosofovat na téma, že nad každým mrakem vždycky, ale absolutně vždycky svítí slunce a skví se modrá obloha.

Dojdeme k zajímavému kráterovému útvaru – furně, který si moc dobře pamatuju z minulého výšlapu. Tehdy byly mraky výše a já naopak viděla okolní ostrovy Faial a São Jorge jako na dlani zatímco hora byla v mracích až o několik set metrů nahoře.

Azory – na svazích sopky Pico

Foto: Před sedmi lety (foto nahoře) jsme měli hezčí výhled než letos, kdy byla kolem kráteru jen masa mraků (foto dole).

Pico malý kráter

Foto: Tenhle kráter zcela zjevně vzniknul při jedné z erupcí vulkánu před několika sty lety.

Fakta o erupcích: Pico je stratovulkán. Jeho aktivita probíhala v minulosti vždy spíše na jeho svazích, než na samotném vrcholku kráteru. Jsou zaznamenány tři historické erupce: v roce 1562, 1718 a 1720. Proto při jasném počasí můžeme vidět menší „parazitické“ krátery všude kolem. Ztuhlé proudy tekoucí lávy jsou zřetelné po celém ostrově a některé končí až v moři.

Míjíme sloupek číslo dvě a pokračujeme po víceméně vyšlapané stezce, kterou stále více pokrývají lávové kameny a stále méně zeleň a hlína. Štrádujeme si to přímou čarou do kopce již drahnou chvíli. Stezka se každou chvíli ztrácí a zase objevuje a nám dochází, že jsme už u sloupku číslo dvě (!) sešly ze značené trasy. Tak to musí být asi rekord. Po několika desítkách minut strmého výšlapu si říkáme, že je na čase opět najít značenou stezku. Naštěstí tušíme, kterým směrem to je a bereme to po vrstevnici.

Rozplývající se mraky odkrývají svahy Pika

Foto: Pohled od kráteru směrem nahoru je optimističtější. Velmi nejasně v dolní části u vyšlapané cesty je vidět i inkriminovaný sloupek číslo dvě.

Svahy sopky tvoří v podstatě dva druhy šutrů – jednak tuhé lávové proudy, které jsou OK a za druhé volně popadaná drť, zvaná pyroklasty, která není OK. Chce to zkrátka hodně se koukat pod nohy. Vida, značenou cestu už máme na dohled.

Zkoušíme hádat, u kterého čísla se „vynoříme“. Tak osm, nebo deset říkám, a myslím si, že přeháním. DVACET JEDNA!!! Tak to je nečekané. Skoro polovinu cesty jsme ušly střemhlav nahoru mimo stezku.

Pico výstup nahoru.

Foto: Zřetelné je podloží svahu – načervenalá lávová drť. Zeleň se v horní části vyskytuje už jen sporadicky.

U sloupku číslo dvacet tři potkáváme čtyři Čechy, kteří jdou dolů. Prohodíme s nimi pár slov a pokračujeme dále. Proti nám slézá z hory spousta skupinek turistů. Někteří jdou s průvodcem a někteří bez něj. Ať už s anebo bez, všichni do jednoho klopýtají a nebo se plazí po čtyřech, někteří se opírají o bambusové hole. Sestup působí všem do jednoho značné problémy. Do jejich situace se teď ovšem nejsem schopná vžít. Spíš jim s očima zalitýma potem závidím.

Slunce pálí, vytahuju opalovací krém Astrid a na pokožku mokrou potem patlám další vrstvu ú vé. Už abych to měla za sebou. Nevím, kde vzal místní správce informaci, že u sloupku číslo 17 je cesta pohodlnější, protože úsek po dvacítce je evidentně nejhorší.

Vrchol na dohled

Sypká drť kamenů střídá vysoké balvany, na které se škrábeme po čtyřech, dosažení každého dalšího sloupku je malou výhrou. Blíží se čtyřicítka, když tady se cesta stáčí doprava a vede téměř po vrstevnici. Tušíme, že obzor nahoře už bude asi velký kráter sopky. Když náhle vstaneme na jeho okraji, skoro nás překvapí, že už jsme vlastně nahoře a rázem zapomínáme na vyčerpání z výšlapu. Čas 2 hodiny a 52 minut. Rekord to není, spíše průměrný a obecně udávaný čas.

Vytahuju z batohu energetickou tyčinku, na kterou nemám absolutně chuť. Převaluju jedno sousto v puse a nakonec jí dávám zpátky do batohu. Ostatně ještě nejsme na vrcholu! Z velkého kráteru, který má v průměru 500 metrů, se tyčí ještě malá sopčička Piquinho. Piquinho zamená v portugalštině Pikýčko – tedy zdrobnělinu jména Pico. Teprve 70 metrů vysoké Pikýčko je tím pravým vrcholem sopky Pico, ze kterého příležitostně unikají horké páry.

Azory sopka Pico

Foto: Sopka před sedmi lety, v roce 2005.

Nahoře je ještě pár turistů, kteří dorazili před námi. Všichni už se berou pomalu dolů a mě jímá nepříjemný pocit, že tu nahoře budeme poslední a měly bychom si pohnout. Vrcholek pustne a je přirozeně bez signálu. Sopka je ale impozantní, proto zaženu nepříjemné myšlenky a fotím si scenérii. Přemýšlím, že před sedmi lety to tu na mě udělalo daleko větší dojem. Nějak se nemůžu přinutit ke stejnému ohromení. Nevím, jestli je to kvůli absenci překvapení, nebo kvůli tomu, že se z hory stala turistická atrakce, která z ojedinělého dobrodružství dělá banalitu. Napadá mne ještě třetí možnost. Je to prostě věkem. Rychle všechny hypotézy zaplaším a soustředím se radši na půdu pod nohama.

Pico a Piquinho

Foto: Piquinho v roce 2012, stojí tu pořád.

Opojení na vrcholu

Jestli je výstup na Pico strmý a náročný, tak o Piquinhu to platí dvojnásob. Tam už nevede ani pofidérní „stezka“ ani žádné sloupky. Každý dělá, co může, aby se po všech čtyřech vyškrábal nahoru. Po slabé půlhodině se to daří i nám a ocitáme se 2351 metrů nad mořem, které nevidíme. Marně pátrám v nitru po tom vítězoslavném a opojném pocitu, který musel cítit Amundsen, Messner nebo Pavel Bém, když zdolali nějaký ten „vrcholek“. Jsem přesvědčená o tom, že nezáleží na zdolané výšce, ale spíše zdolané metě jako takové. Každému co jeho jest. Moje meta bylo dvoutisícové Pico. Meta dostačující a potenciálně naplňující, tak kde je ten slastný pocit? Místo něj se koukám pod nohy a každou chvíli zavadím okem o důkaz frekventovanosti tohoto místa turisty. Ne, že by tu byla hotová skládka, ale sem tam se povalují cáry jakéhosi oblečení, sem tam zase víčko od nápoje nebo nějaká ta konzervička. Spíš než zahozené věci je mám za věci poztrácené, ale o nic lepší pocit z toho nemám. Nejvíce mě ale ruší závany jakéhosi smradu, který mi říká, že se tu někdo samým štěstím asi posral.

Přesto, že dole na základně bylo pouhých 16°C, tady nahoře to praží (a smrad se šíří o to lépe). Teplotu odhaduju na 26°. Překvapuje nás absence větru, takže vzduch je vůkol protkaný výše zmíněným smradem a hejnem polétavého hmyzu všeho druhu, že mám nutkání odsud rychle utéct a už se sem nikdy nevracet. Mávám kolem sebe rukama, hmyz zalézá do nosu, uší, za brýle a pózuje na objektivu foťáku, kde ho zachytávám na videu ve formě šedých skvrn.

Rychle cvaknout pár snímků, natočit video s panoramaty (na kterých není nic vidět) a už abych byla odsud. Nepamatuju si, že by tu minule bylo tolik much. Ostatně před sedmi lety tu pěkně fičelo.

Pico hlavní kráter

Nahoře a v hlavním kráteru trávíme asi hodinku času a poté už spěcháme, abychom stihly návrat do osmi do večera. Chceme tím zabránit vyhlášení pátrání po dvou českých turistkách. Z Piquinha se vezeme skoro po zadku a už tady tušíme, proč turisti proti nám jdoucí dolů vypadali tak nemotorně.

Sestup

S nožičkama vykvedlanýma výstupem se dolů jde o to hůře. Snažíme se vybírat si tuhé lávové proudy drsného šedého kamene a vyhnout se sutištím s kutálející se drtí. Lávové proudy ale často končí právě v těchto sutištích. Tam už člověk nic nevymyslí. Sebeopatrnější pohyb většinou končí ve skluzu a vrávorání. A k tomu jsou tu ještě vysoké balvany. Moje snaha ušetřit si záběr čtyřnohého svalu stehenního a skočit asi metr dolů rovnýma nohama na velký šutr končí držkopádem – to když se kámen dole ukázal jako vratká houpačka. Naštěstí z toho byl jen povrchový škrábanec.

Cestou dolů se už nezastavujeme, slunce peče a já mám před sebou jen vidinu příjemných 16°Celsia a totálně šedé zatažené oblohy a osvěžující mlhy. Jak je všechno relativní!

Moje předsevzetí neskákat z balvanů a raději poslušně slézat nemá dlouhého trvání. Opět skáču z jednoho metr vysokého balvanu. Tentokrát už mi ale nezbyla síla odlepit nohy od horního kamene a proto jde první trup a ruce, nohy přirozeně až jako poslední. Udělám asi dva obraty o 360° a vstávám… Kupodivu celá. Jen se suvenýrem na druhé noze. Teď už  mám sopku pěkně symetricky vytetovanou na obou nohách. Teď už si ale OPRAVDU budu dávat lepší pozor. Cesta se zdá nekonečná, rozhodně delší než ta nahoru. Už se vůbec nedivím tomu, proč oněch 7 hodin tam a zpět mají rozdělených v poměru 3:4. Překvapuje mě, že si sestup z doby před sedmi lety vlastně vůbec nevybavuju. V psychologii se tomu myslím říká vytěsnění traumatického zážitku.

Pico svahy

Zatímco nahoru jsme šly průměrným tempem a výšlap uskutečnily za 3 hodiny, dolů jsme pravděpodobně trhly rekord. 2 hodiny 40 minut. Na obětní oltář rekordu jsem položila i všechny ty škrábance. Myslím, že náš sestup zdola pozorovaný by musel být považován za úprk, za neřizenou střelu, za dvě bezvládná, občas se kutálející těla, která se řítila na vratkých nohách střemhlav dolů (ani tentokrát nás cesta značená sloupky příliš netrápila. Její vyšlapané korýtko bylo totiž plné sypké drti.)

Konec reality show a výhra na závěr

A jsme opět na schodech, kterými nás vypustili. Stopa Xapatanu končí bez fanfár a bez milionu dolarů, ale s neméně euforickým pocitem. Špinavé a zpocené podepisuji třesoucí se rukou papír o návratu v relativním pořádku a v jednom (tedy ve dvou) kusech.

Ptám se správce, zdali neví o někom, kdo by se chystal vrátit se zpět do města a mohl by nás svézt (slibujeme, že se předtím umyjeme na toaletách). No to je náhodička! Zrovna támhle jsou turisti, kteří sestoupili před hodinou a teď se chystají autem zpět. No věřili byste tomu? (Pokud jste přečetli všechny předchozé cestopisy, věřím, že ano). Berou nás až ke kempu a my se řítíme do koupelny!

Zasloužená večeře

Za tenhle výstup si zasloužíme něco lepšího než čínské instantní nudlové rohožky a proto jdeme do místního šnek baru na pořádnou večeři. Vybíráme si portugalskou specialitu bacalhau – tresku. Jednu rohožku měníme za druhou. Treska se totiž kupuje jako suchý, rohožce se podobající, útvar zakonzervovaný solí. Dva dny před podáváním se musí sůl vylouhovat, což asi místní kuchař opomněl udělat. Jídlo je skvělé, jen tedy hodně slané. Zprvu přisuzuji dostavující se nezřízenou žízeň úžehu ze sopky, teprve později mi dochází, že to bylo tou solí z tresky.

Přesto si pochutnáváme a vychutnáváme skvělý pocit po celém dni. Výšlap hodnotíme jako podařený. Den zakončujeme sledováním milého vystoupení místního symfonického orchestru žáků lidové školy umění na jevišti na náměstí. Pico se s námi opravdu nemohlo rozloučit lépe!

Čtěte více o zdolávání vrcholů ======>

• Návštěva rajské zahrady aneb Nespěchejte na vrchol Kilimandžára.

Prosím, sdílejte i tento článek na Facebooku!