Ještě stále se nacházíme na ostrově São Jorge a čekají nás další krásné výlety. Tentokrát se podíváme na Fajã São João a taky nejkrásnější a všemi opěvovanou Fajã da Caldeira de Santo Cristo a ještě na Fajã dos Cubres. Nemine nás opět několik kuriózních stopů a spousta nádherných scenérií.

Den jedenáctý – pondělí 2.7.

Pán s tužkou za uchem

Na dnešek hlásí pěkné počasí. Oblačnou oblohou se tentokrát nenechám zmást a proto neváhám a vytahuju letáčky s šesti turistickými trasami, kterými nás zásobila slečna infoturistka první den. Volíme pěší tůru z Fajã São João na Fajã dos Vimes.

São Jorge fajã São João

Náš startovní bod se nachází na druhé straně ostrova, a proto první půlka dne padne zase na dostopování na určené místo. Stopovací štaci na téhle silnici už známe nazpaměť. Po několika svezeních se ocitáme na známém rožku v Ribeira Seca. Tenhle bod je kritický, protože provoz tu řídne. „Velká“ města máme za zády a před náma už jsou jen malé vesničky a konec světa.

Máme štěstí, brzy nám staví pán s tužkou za uchem v náklaďáčku. Říkám, že jedeme směrem Topo (ostatně jiný směr tu ani nejde nabrat). K našemu překvapení nám ale pán stužkou za uchem prozradí, že jede právě na Fajã São João, která uhýbá před dosažením Topo napravo dolů z útesů až k moři. Na to, že na téhle fajã bydlí asi pět a půl lidí máme opět z nebe štěstí a ušetříme si pěkných pár pěších kilometrů po silnici.

São Jorge fajã dos Vimes

Všichni se tu znají a nás znají taky

Podle letáku z turistických informacích měří trasa 10 km a my si naivně myslíme, že povede po vrstevnici podél moře. Chyba! Trasa vede nahoru na útes vysoký 400 metrů a pak opět padá dolů na Fajã dos Vimes. Počasí je pěkné, u pobřeží pálí slunce a my funíce do kopce se plížíme podél okraje cesty ve snaze zachytit alespoň trochu stínu. Nicméně Pico da Esperanca je špičkou v mracích a my si libujeme, jaké jsme včera měly štěstí! Cestou míjíme asi 4 vodopády padající z vysokých skal, které tvoří pobřezí ostrova.

Těsně před cílem u Fajã dos Vimes kolem nás projíždí auto a prý jestli nechceme svézt, že odsud později už sotva něco pojede nahoru. Snad vás tím nenudím, je to pořád dokola, máme zkrátka opět štěstí. Pán nám ukazuje „fažu“, cestou staví ještě i na vyhlídce a hlavně nás vyváží do kopce do Ribeira Seca. Jsme rády, protože podobné převýšení už máme dnes jednou v nohách. Cestou nám prozradil, že žil pár let v USA, ale že na Azorách je to lepší. Na São Jorge, kde žije 5000 lidí se každý s každým zná, alespoň od vidění a jsou tu příjemnější podmínky k životu.

Foto: Fajã dos Vimes z vyhlídky, kde nám zastavil pán, co si „nás stopnul“.

Poslední stop dne byla naše „stará známá“ – Číňanka, která nás vezla den předtím z Velas. Poznala nás. Myslím, že v téhle době jsme byly na ostrově jediné dvě stopující turistky a že si o nás povídali i rackové na útesu (to je lokální varianta pořekadla vrabci na střeše). Nabídla nám červené čínské žužu, které chutnalo poněkud chemicky. Naštěstí nám brzy spadlo pod sedačku.

Den dvanáctý – úterý 3.7.

Severem na korbě

Na poslední den máme schovanou třešničku na dortu. Pěší tůru na Fajã da Caldeira do Santo Cristo a Fajã dos Cubres. První jmenovanou „fažu“ považují místní i turisti za nejkrásnější místo na ostrově. Trasa leží opět na druhém konci ostrova, směrem na naše notoricky známé Topo.

A tak tedy scénář je již tradiční – dole ve Velas si stoupáme na stopa a staví nám pán, který jede jen malý kousek do Beiry. Malá víska Beira má pro nás tu výhodu, že neleží na naší obvyklé jižní trase, ale na té severní. Tuhle změnu uvítáme s radostí, protože jižní trasa se nám už trochu okoukala, znaly jsme jí skoro nazpaměť. V Beiře se mimochodem nachází další z celkem tří továren na sýr. V téhle chvíli se tu ale nehodláme zdržovat.

Stopujeme kousek po kousku, od vesnice k vesnici. Pokud dlouho nikdo nejede, zkoušíme náš oblíbený trik – popojít do zatáčky v kopci. V jedné takové nám staví i náklaďáček se třemi statnými chlápky nacpanými jako sardinky v kajutě. Ptají se nás, jestli nám nevadí svézt se na korbě. Žertujete? To je splněné přání! Konečně se někdo odvážil a vzal nás na korbu! Cestou jsme se stavili na pastvině a přibrali ještě dalšího zemědělce.

São Jorge stop

Stopovací píseň

Tři korbiči nás vyloží ještě drahný kus cesty před našim cílem a odbočují na pastvinu. Opět se ocitáme na známém rožku v Ribeira Seca a opět chceme jet směr Topo – konec světa. Tentokrát ale nemáme tolik štěstí jako předešlý den. Pán s tužkou za uchem nejede a v čínských obchodech mají asi taky zboží dost. Trháme rekord v čekání. Po 30 minutách skládáme mantru přivolávačku.

Veselá píseň proti trudomyslnosti společně s osvědčeným trikem popojít do zatáčky do kopce zafungovala! Staví nám mladá slečna a veze nás posledních několik kilometrů.

Stezka

Vysedáme a vyrážíme. Hned po prvních pár set metrech se cesta stáčí do nádherného úbočí porostlého vřesy, hortenziemi a posetého krávami. Opět máme hezké počasí a i tady míjíme jeden nádherný vodopád s průzračným jezírkem.

Podívejte se na živý vodopád ======>

• Video z Azor

São Jorge vodopád

Po několika kilometrech sestupu dolů z úbočí se nám konečně otevírá výhled na Fajã da Caldeira de Santo Cristo. V téhle přírodní rezervaci žijí v jezeře s brakickou vodou amêijoas, škeble. Sbírají je tu vždycky jen v určitou roční dobu, aby je nevysbírali. V jezeře se kvůli narušení ekosystému nesmí koupat. Celá fajã je skutečně malebná, jako z pohádky.

São Jorge Fajã da Caldeira de Santo Cristo

Ještě ale nejsme u cíle cesty a den už je ve své druhé polovině, musíme tedy jít dál. Stezka tentokrát naštěstí nestoupá nahoru na útes a pak zase dolů, ale lehce se vlní podél pobřeží. Na Fajã dos Cubres je to ještě pár kilometrů, ale už si ji prohlížíme z vyhlídky.

Fotíme si ten úchvatný výhled, když v tom kolem nás projíždí pán na motorové čtyřkolce. No, jsme na Azorech, nabízí nám, jestli nechceme svézt. Přirozeně! V této chvíli by nám snad už i bylo divné, kdyby tomu bylo naopak. Další splněné přání! Ocitáme se na malou chvíli v kůži místních domorodců, kteří se takhle dopravují po úzkých a prašných cestách do svých Bohem zapomenutých domovů. (Tohle úsloví mi příjde ovšem nemístné, naopak si myslím, že to jsou Bohem hodně vzpomenuté domovy, ale to by bylo na delší filosofickou debatu). Sedáme si tedy na zadní nosič a lapáme oranžový prach zvířený koly motorového živla.

Fajã dos Cubres je stejně malebná, jako Santo Cristo, jen je trochu větší. Je tu velký kostel a malá kavárna. Pan kavárník nám prozrazuje, že tu bydlí celkem 6 lidí. „Domů je tu ale více,“ namítám. „To jsou lufťáci z „města“, odvětí. Pojmy jako město a venkov tady na Azorech ovšem mají úplně jiný rozměr. Podle mě jsou všichni Sãožoržani tak trochu „lufťáci“ vzato v potaz to, na jak čistém vzduchu obklopeni přírodou tu všichni žijí.

São Jorge Fajã dos Cubres

Zatímco si dáváme zmrzlinu v kavárně, přemýšlíme, jestli někdo odsud vůbec jezdí nahoru, když v tom se přiřítí mladík na čtyřkolce. Sesedá a chystá se do auta. Ještě ani nenastartuje a my už skáčeme před auto a zvedáme stopovací palec. Usměje se, ale varuje nás. Na zadním sedadle je zvyklý sedávat jeho obrovský výmarský ohař Petra. Nicméně si i přesto sedáme na zadní sedadlo a Petra si sedá na nás. Váží asi metrák, ale je miloušká a moc se jí líbíme.

Už nejsme VIP

Oslintané vysedáme na rozcestí a dřív než stačíme natáhnout palec, zdraví nás pán v autě. „Já vás znám, vy bydlíte v kempu ve Velas.“ Ukáže se, že tenhle sympatický padesátník je viceprezidentem místního fotbalového klubu, který kemp provozuje. Když byl prý v kempu ráno uklízet záchody, tak nás tam zahlídl (ne na záchodech, ale v kempu).

Kemp na São Jorge

Foto: Kemp seshora. Heč, máme bazén. Bazén otevírá v devět, když vycházíme na výlet a zavírá v osm, když se z výletu vracíme. Nemůžu najít náš stan, je dobře maskovaný za stromem.

Po příchodu na nás čeká překvapení. Do kempu přibylo několik dalších stanů. Holt začal kulturní festival a konečně taky začalo léto. Ztrácíme status VIP.

Den třináctý – středa 4.7.

Loučení s ostrovem

Náš poslední den na São Jorge. Ostrov se s námi loučí mrholením, nebo spíš mrholící mlhou. Asi truchlí nad naším odjezdem stejně jako my. Nízko nad zemí se vznáší mrak závojnatý, ze kterého visí mlžná clona připomínající lehounký průsvitný parní závoj, který kondenzuje ve styku s prohřátým zemským vzduchem.

Přemýšlíme, jak strávíme poslední den, navíc v takovémhle počasí. Jedeme tedy do Beiry nakoupit nějaké sýry (ceny jsou tu nesrovnatelně nižší než v supermarketech) a poté vystoupáme na Morro Grande, kráter, který se tyčí nad Velas a skýtá krásnou vyhlídku na město a náš kemp. Pobřeží je prosvíceno sluncem, nad vnitrozemím ale stále otálí mlžný závoj.

Odjezd: vidíme závojnatý mrak a delfíny

Balíme. Loď jede v 19:35 zpět na Pico. Cestou si zdálky prohlížíme právě ten mrak, do kterého je ostrov zahalen. Vidíme taky hejno delfínů daleko v moři. Plavba je ve svitu zapadajícího slunce skutečně krásná. Vykouklo na nás i Pico da Esperança, které nás před pár dny potěšilo krásným počasím. Zamávaly jsme mu.

São Jorge a závojnatý mrak

Foto: Podivný mrak, ze kterého prší mlha do večera nezmizel a tak jsme si ho mohly z lodi dobře prohlédnout.

Na Picu stopujeme do nám již známého kempu v Madaleně. Zítra musíme vylézt na dvoutisícovou sopku stůj co stůj. Máme poslední šanci. Škoda, že už mají v turistických informacích zavřeno. Jinak bychom se šly zeptat naší staré známé, jaké bude počasí nebo na nějakou jinou otázku. V kempu zdravíme psíka Ferdu a zjištujeme, že Ferda je spíše Ferdinka. Ferdinka štěká celou noc, stýská se nám po Sãožoržiských raccích.

Čtěte více ======>

• Všechny praktické informace o ostrovech najdete v rubrice Azory.
• Azorský deníček 7.díl – Výstup na Pico Pico a Pikýňo