V minulém díle Azorského deníčku jsme se přesunuli na ostrov São Jorge a já jsem vám slíbila odhalit, proč se nám právě na tomto ostrově líbilo nejvíce. Inu bylo, nebylo…

Den osmý – pátek 29.6.

Země zaslíbená a auto plné novin

První ráno na São Jorge (čteno Sau Žorži). Jako vždy míříme nejprve otestovat připravenost místních turistických informací ve Velas, hlavním městě ostrova. Tentokráte jsme mile překvapeny mladou ochotnou slečnou, která nás zásobuje letáky a mapkami. Před info kanceláří na náměstí je rozkládáme a rozjímáme, kam se vydáme. Rozhodujeme se to první den nepřehánět a prozkoumat zatím jen bližší západní cíp ostrova, když v tom si to k nám štráduje jakýsi chlapík a ptá se, jestli chceme někam svézt. No a my že ano, že jedeme do parku Sete Fontes. A on že tam mají cestu.

São Jorge Sete Fontes

Foto: Park Sete Fontes

Nasedáme do devítimístného vanu, ve kterém se všude válí výtisky novin. Záhy zjišťujeme, že auto je nejen plné novin, ale i novinářů! Tři chlapíci vezoucí se s námi jsou žurnalisté pracující pro místní plátek O breves a jedou dělat interview se starostou města Calheta (což je jen tak mimochodem úplně na druhou stranu než Sete Fontes). No nevadí, na São Jorge je i „na druhou stranu“ tak nějak po cestě a rozhodně není kam spěchat. Na ostrově s plochou 240 km² vám beztak nikdo daleko neuteče.

Každopádně jsme byly moc vděčné, že nás páni novináři svezli až k bráně parku a dokonce nám darovali i jeden výtisk jejich plátku. Ten dodnes zaujímá čestné místo mezi mými suvenýry z Azor. Začínám tušit, že São Jorge je ze všech zaslíbených ostrovů ten nejzaslíbenější…

Sedm pramenů a jeden žabinec

Park Sete Fontes (v překladu sedm pramenů) slouží jako piknik park i jako mini ZOO s několika daňky a stovkami žab. Parkem protékají říčky ústící do malých jezírek, ve kterých hlučně kuňkají zelení obojživelníci.

São Jorge žáby

Foto: Žabí ráj

Z parku směřujeme na západ, pěšky mezi pastvinami k majáku Rosais. Maják, který byl zničen zemětřesením v roce 1980, tu dnes stojí pustý a opuštěný, zdobí ho jen zákaz vstupu. Přesto má tohle místo své kouzlo, které by se snad dalo vyjádřit pomocí klišé svědek času. Krásnější než maják je ale vyhlídka na západní špici ostrova s jednou osamělou skálou v moři. Ostrov má tvar jehly a jeho západní špice je ostrá a padá prudce do tyrkysového moře 200 metrů pod námi. Na útesech se vznášejí racci a my vybalujeme svačinu, abychom si tu nádheru užily.

São Jorge a Ponta dos Rosais

„Chtěla bych tu být rackem“, pronáší po chvíli kamarádka.

São Jorge maják Rosais

Zpátky nás čeká stejná prašná cesta, rovná a dlouhá jak pondělí. Kolem projíždí auto s turisty a kousek před námi zastavuje. Přemýšlíme, jestli tohle auto, jehož jediná dvě přední sedadla jsou obsazená, opravdu čeká na nás. Je to tak. Pan řidič trpělivě vyčká, až dojdeme a ptá se, jestli nechceme svézt. Protože tuhle rovnou prašnou cestu už známe, rozhodně souhlasíme. Přidáváme se k paní, která sedí v nákladním prostoru malého pickupu. Vysvětluje nám, že tu mají na návštěvě známé z Kanady a ukazují jim ostrov. (Kanaďani jedou ve druhém autě). Vezeme se k odbočce na fajã João Dias.

Zapadlý kout ze všech koutů nejzapadlejší

Fajã (čteno fažá) jsou zvláštní útvary, které vznikly sesuvem půdy z vysokých útesů do moře. Půda tvořící výběžek do moře poskytuje prostor pro malá obydlí a políčka. Často sem nevede ani malá silnice, jen prašná strmá cesta. Fenomén fajã a život v odloučení je pro nás, lidi z města, fascinující. Bydlí tam děti? Jak chodí do školy? Mají tam elektřinu? Opravdu chodí dolů pěšky s nákupem? Tyhle a spousta další otázek nám vyvstávají na mysli, když hledíme dolů na malý vzdálený bod pod útesem s malinkatými domečky – fajã João Días.

São Jorge – João Días

Od té doby pokládáme postupně všechny dotazy každému stopnutému řidiči a dozvídáme se, že v dnešní době je skutečných fažových usedlíků málo a děti na fajã obvykle nebydlí vůbec. Většina místních má na fažách (odpusťte mi tu češtinu) jen víkendové domky. Mnozí používají k dopravě nákladu i sebe čtyřkolky a elektřinu vyrábějí generátory. Voilá!

Fažá mají úrodnou půdu a proto tam lidé pěstují kukuřici, vinou révu a dokonce jsme zaslechly o jednom fažištovi, který pěstuje jahody a další „exotické“ ovoce. Prý si tím docela slušně vydělá.

Zpátky už jdeme pěšky a užíváme si krásného večera. Večer testujeme místní šnek bar Açor na Velašském náměstí. Dáváme si rýži s chapadýlky.

Velas v noci

Foto: Poklidné městečko Velas po setmění.

Čtěte více ======>

• Sopečná kuchyně Azorských ostrovů

Den devátý – sobota 30.6.

Urzelina a půlka kostela

São Jorge Urzelina

Stejně jako na Piku, i tady čekáme na ideální počasí k výstupu na místní nejvyšší horu Esperança. Ale stejně jako na Piku, i tady se honí vždy po ránu mraky a my se rozhodujeme místo výšlapu vydat se na okružní jízdu kolem ostrova. Všichni, koho jsme stopli jedou právě a jen kousek do nejbližšího města a tak si prohlížíme všechny významnější destinace na ostrově.

První zastávkou je Urzelina. Kromě kempu s bazénem tu mají kostel zničený zemětřesením z roku 1808. Z kostela, který je přetnutý vejpůl, zbyla jen věž. Kostelní loď zmizela v propadlišti dějin.

Stopujeme německou rodinku se psem v jejich ohromném starobylém vanu a dozvídáme se, že na ostrově žijí už léta a mají tu penzion. Vezou nás do Manadas, tedy spíše na vyhlídku nad městem, kam poté pochodujeme po svých.

Foto: Zřícený kostel v Urzelině.

Manadas, celý kostel a paní Cecilka

Do Manadas míříme proto, že tady mají údajně nejkrásnější kostel na Azorách. V téhle barokní památce mají právě polední pauzu, ale my máme štěstí. Otevírá nám paní, která připravuje čerstvé květiny k příležitosti církevního svátku. Od své práce si na chvíli odskočí, provádí nás po kostele a vypráví legendu o svaté Barboře, patronce místa. Paní, kterou jsme pracovně přezdili na Cecilku (samozřejmě podle Slunce seno), se jmenuje Maria Adelaide. V místním kostele byla pokřtěná. Narodila se a celý život žije v Manadas.

Většina měst, podobně jako na Picu, je situována na pobřeží a tedy několik set výškových metrů pod úrovní hlavní silnice. Protože motto dne zní hlavně se neunavit, stopujeme jak se dá. Jediný kolemjedoucí na silnici z Manadas je sympatický Američan s krásnou prošedivělou bradkou. Přestože mluvíme všichni anglicky, moc si neporozumíme a už se vezeme zpět do Urzeliny, kudy jsme před pár hodinami vyjely. Cestou se dozvídáme, že cizinců tady žije opravdu spousta. Okouzlena místní krajinou přemýšlím nahlas, že je to asi kvůli té krásné přírodě. Nato pragmatický pan bradka odvětí, že je to spíš kvůli levnému živobytí a už nám ukazuje okýnkem, kde všude bydlí cizinci. Pche! Stejně si myslím, že tu jsou kvůli přírodě a tomu božskému klidu!

Paradoxy místních stopů

Ocitáme se opět před polovičním kostelem, od kterého jsme před třemi hodinami vyrazily. Pozitivní zprávou je, že z Urzeliny jezdí více aut než z Manadas. Pan Američan nás nechává na benzínce se slovy, že tady určitě někoho hned stopneme. Jenže my víme svoje.

Paradox azorského stopování číslo jedna: Na těch nejlepších místech ke stopování, jako jsou benzínky nebo parkoviště u přehledných cest, se stopuje nejhůř. Takhle když se popojde do nějaké úzké nepřehledné zatáčky, to je jiná. To hned někdo zastaví! Nedělám si legraci, naše zkušenosti hovořily samy za sebe.

Paradox azorského stopování číslo dvě: Stavějí vždy auta, která jsou nejplnější. A to se nám právě přihodilo hned v následujícím okamžiku. Typická zemědělská dodávka a v ní tři dědečkové. Na zadním sedadle sedí jeden dědeček a zbytek místa zabírá spousta věcí. Pán s nimi chvíli zápolí a snaží se je slisovat, abychom se k němu vešly. Po chvíli tuto snahu vzdává a místo toho se přes věci překulí tak, že na nás vystrčí pozadí. Za tento manévr sklidí veselé poznámky od ostatních dvou dědečků, kteří sedí pohodlně vepředu. Dobírat si ho nepřestávají po celou dobu krátké cesty. Místní lidé jsou zkrátka veselé kopy.

São Jorge Calheta

Calheta

Další štací je městečko Calheta, které nacházíme v sobotním odpoledni pusté a ospalé, doslova.

Sao Jorge – spící Calheta

Kromě přístavu  a spícího pána jsme neobjevily nic výjimečného a spěcháme tedy dál. Stopujeme milou paní, která nás veze do Ribeira Seca, kde chceme navštívit sýrárnu. Naprosto nečekaně otevírají až navečer, za hodinu a půl. K dokončení naší okružní cesty nás čeká ještě 25 kilometrů na západní špičku ostrova Topo a zpět. Topo, to je konec světa.

Stoupáme si tedy na silnici a zvažujeme naše šance. Ani se nenadějeme a staví nám dědeček s babičkou jedoucí přímo do naší určené destinace. Odtud je to už jen kousek k majáku a východnímu cípu ostrova, který si chceme prohlídnout. Vyjdeme na vyhlídku, vytáhneme foťáky a… slyšíme jak kdosi jede od majáku směrem do civilizace. Mrkáme na sebe a hlavou nám probleskne myšlenka: teď nebo nikdy? Co když je to poslední dnešní auto? Vzdáváme se cesty dolů, maják si cvakneme seshora a skáčeme před auto. Staví nám opět místní zemědělec. Zdá se, že zemědělci jsou tu v přesile. Pán nás veze zkratkou do blízké vesnice. Ještě není vyhráno.

São Jorge Topo

Foto: Maják na východním cípu ostrova – Topo.

Odtud za 2 minuty další stop – místní borci ve vytůněném růžovém fáru značky Fiat, na jehož zadním sedadle se veze děda v dětské sedačce, což všechny (včetně jeho samotného) pobaví, ale neodradí od ďábelské jízdy, naštěstí s minimem protijedoucích vozidel. Jízda se obešla bez újmy zúčastněných, jen s omrzlýma ušima od vytůněné klimatizace značky „otevřené okýnko“. Stavíme u sýrárny Ribeira Seca a ejhle je 18:30 a tedy otevřeno. Trhly jsme stopovací rekord, když jsme polovinu naší denní cesty urazily za dvě hodiny.

=> Prohlídku sýrárny jsem popsala ve výše zmíněném článku o Azorské kuchyni.

Závěr dne

S půlkilem vyzrálého sýra se ve svitu večerního slunce vracíme zpět, poslední a dvanáctý stop je sympatická mladá slečna, která si zajíždí několik kilometrů, aby nás dovezla až ke kempu.

Podtrženo sečteno: 100 kilometrů, 10 hodin, 12 stopů a k tomu pár kilometrů pěšky. Čínské nudle, racčí ukolébavka a jde se do hajan. Velmi vydařený výlet!

Čtěte dále ======>

• Azorský deníček 5.díl – Když na São Jorge vane od Faialu
• V rubrice Azory najdete všechny praktické informace, abyste i vy mohli procestovat tenhle krásný kout světa.

Sdílíte s námi cestovatelskou vášeň? Klik na to!